Vztah s rodiči je první a nejdůležitější vztah, který formuje naše chápání lásky, důvěry a bezpečí. To, co si z dětství neseme, si často nevědomky přenášíme do vztahů s partnery. Některé vzorce se mohou stát základem harmonických vztahů, jiné nás však mohou brzdit nebo způsobovat konflikty.
Syndrom „hodné holky“
Pokud byla dívka v dětství oceňována jen tehdy, když byla poslušná, tichá a přizpůsobivá, může si vytvořit pocit, že si lásku musí zasloužit tím, že nebude vytvářet konflikty. To se v dospělosti projevuje jako neschopnost vymezit si hranice, říct „ne“ nebo požádat o naplnění vlastních potřeb. Ve vztahu se taková žena často snaží být tou „dokonalou“, ale postupně se může cítit vyčerpaná, přehlížená, nebo osamělá.
„Lásku si musím zasloužit“
Chlapci, kteří vyrůstali s přesvědčením, že musí splnit určité podmínky, aby byli milováni, si mohou tento vzorec přenést do partnerských vztahů. V dospělosti často přehnaně investují do vztahů – dělají vše, aby si lásku zasloužili, a pokud nedostávají stejnou míru zpět, cítí frustraci a zklamání. Mohou mít pocit, že pokud se přestanou snažit, přestanou být milováni. To může vést k nezdravým vztahům, kde jejich potřeby zůstávají nenaplněné.
Když láska není bezpodmínečná
Děti, které zažívají trestání formou odepření lásky, se naučí spojovat přijetí s perfektním chováním. Pokud například matka na dítě nereaguje nebo se od něj emocionálně odtahuje, když „zlobí“, může si dítě vytvořit strach z odmítnutí. V dospělosti se tento vzorec často projevuje jako neustálá snaha vyhovět partnerovi, strach projevit nesouhlas nebo potřeby, a obava, že by je partner mohl opustit.
Perfekcionismus jako ochrana
Děti, které vyrůstaly v prostředí, kde byly často kritizovány, si mohou vytvořit přesvědčení, že jen dokonalost je cestou k přijetí. Tito lidé si pak do vztahů mohou přinášet neúměrně vysoká očekávání vůči sobě i partnerovi. Perfekcionismus se však snadno stává zdrojem konfliktů a nespokojenosti, protože realita nikdy neodpovídá ideálu.
Strach z opuštění
Pokud dítě zažilo opakované opuštění (fyzické nebo emoční), může si v dospělosti vytvořit nezdravou připoutanost k partnerovi. Takoví lidé často zůstávají ve vztazích, které jim nevyhovují, jen aby nezůstali sami. Mohou snášet nevěru, neúctu nebo manipulaci, protože samota pro ně představuje nepřekonatelný strach.
Co s tím?
Naše dětství nás formuje, ale nedefinuje. Pokud si uvědomíme, že ve vztazích opakujeme vzorce z minulosti, můžeme na nich začít pracovat. Důležitým krokem je pochopit, že láska by měla být bezpodmínečná – neměli bychom o ni bojovat ani ji zasloužit.Změna je možná. I když cesta není snadná, pochopení a přijetí svých zranění může otevřít dveře k lepšímu vztahu nejen s partnerem, ale především se sebou samým.
